Slovo patronky

Psal se rok 1996. Stojím před Kojeneckým ústavem v Praze 4 Krči, a vůbec netuším, co mě za jeho branami čeká. V duchu přemýšlím - jak se asi poperu se všemi emocemi, které ve mně vzbudí jednotlivé osudy opuštěných dětí, s nimiž se zde setkám? Jak to zvládnu?

Vždy jsem měla hodně lásky a pozornosti ve svém životě, a to jak díky své rodině, tak i díky profesi, kterou vykonávám. Snad i proto nechápu, proč jsou tyto děti o tak zásadní a přirozený cit ochuzeny? Proč musí již brzy po narození trpět za nezodpovědnost dospělých? Proč právě ony musí místo rodiny vyrůstat v ústavním zařízení? Jak jim nejlépe a nejefektivněji pomoci?

► více zde